Táta je po mozkové příhodě. Kdo nám poradí, jak dál?

Z počátku jsme měli starost, jestli táta vůbec přežije. Netušili jsme, že ta největší starost nás ale teprve čeká. Po 14 dnech nám řekli, že tátu přesouvají na LDN, že může jít domů. Jít domů… táta nemohl chodit ani mluvit.

A tady vlastně ty starosti teprve začaly…

Hledali jsme informace, na internetu, mezi kolegy, u sousedů, všude. Každý se snažil pomoci radou, zkušeností. Bylo fajn vědět, že na nás ostatní myslí, ale prakticky to moc nepomohlo. Chodili jsme za tátou každý den do nemocnice a chtěli pomoci, jenže jsme nevěděli jak.

Krásný příběh, o tom, že jsem si tatínka nastěhovala domů a starala se o něj věrně a s láskou, protože si to tak přál a je to přirozené, se u nás nekonal.

Nemůžeme si dovolit výpadek mého příjmu, v bytě 3+1 na sídlišti a se dvěma školáky jsme schopni s tátou strávit víkend. I přes mého tolerantního manžela nevěřím, že bychom takto dokázali žít několik let. A hlavně táta si rozhodně nepřál, aby se o něj kdokoliv z nás celodenně staral.

Nevím, proč nás to nenapadlo dřív, ale asi po 14 dnech v LDN jsme navštívili tamější sociální pracovnici. Konečně jsme získali ucelené informace přímo k naší situaci.

Nejprve bylo potřeba požádat o příspěvek na péči. Formulář jsme si stáhli na webových stránkách. Po vyplnění jsme zašli na nejbližší úřad práce, kde jsme s úřednicí probrali vše, co nám nebylo jasné a žádost podali. Je velká výhoda, že i když táta bydlí v jiném okrese, než je hospitalizovaný, úřady si mezi sebou agendu předaly a my jsme už nemuseli nic dál řešit.

Mezitím jsme na doporučení sociální pracovnice v LDN hledali místo, kde by s tátou někdo intenzivně rehabilitoval. Dostali jsme typy na různá zařízení. A tak se táta naštěstí v LDN dlouho neohřál, brzy putoval do rehabilitačního zařízení. Po třech měsících chodil o holi a znovu se naučil mluvit, zvládl samostatně i toaletu. Těžko ovládal pravou nohu a ruku, ale nejdůležitější bylo, že se mu vrátila chuť do života.

Ještě před ukončením rehabilitačního pobytu jsme řešili, co dál. Obrátili jsme se na www.neztratitsevestari.cz, aby nám pomohli s výběrem domova pro seniory. Měli jsme představu pěkného jednolůžkového pokoje s kuchyňkou a toaletou. Nic jiného nás nenapadlo.

Představa to byla hezká, ale bohužel se ukázalo, že čekací doby jsou velice dlouhé a většina domovů pro seniory má spíše vícelůžkové pokoje. Pokud jsme už narazili na domov, který by odpovídal našim představám, byl buď finančně nedostupný anebo 100 km daleko.

Pracovnice Neztratit se ve stáří nám otevřela nové obzory. Vůbec jsme netušili, že existují něco jako terénní sociální služby. Propojila nás s organizací, která pomáhá lidem po CMP ambulantně. A hlavně nám poradila, jak upravit tátův byt, aby se do něj mohl vrátit. 

Nebylo to ze dne na den. Velkou výhodou bylo, že táta žije v domě s výtahem. I tak nás čekala rekonstrukce koupelny a toalety. Bylo více možností, např. jen přidělat madla k toaletě a k vaně. Táta ale souhlasil s většími úpravami, a tak jsme toaletu s koupelnou propojili, vanu nahradil prostorný a bezbariérový sprchový kout. Úzké dveře jsme rozšířili, aby se dalo pohodlně projít i s berlemi. Odstranili jsme prahy a také přemístili nábytek, tak aby nebránil v průchodu, ale zároveň bylo možné se o něj případně zachytit.

Během rekonstrukce táta využil služeb odlehčovacího centra, kde strávil 4 týdny. Vyzkoušel si díky tomu, jaké by to bylo žít v domově pro seniory. Moc nám to pomohlo, ale pro tátu to bylo náročné.

A jak to u nás vypadá teď, skoro po roce od tátova abiturientského srazu?

Táta žije ve svém bytě, chodí o berlích, dojde na nejbližší autobusovou zastávku, počká si na bezbariérový autobus a bez přestupů se zvládne dostat na sraz se svými kamarády. Je vybaven tlačítkem tísňové péče a v mobilu má aplikaci Záchranka. 

Každý den mu pečovatelská služba přiveze oběd, dle jeho výběru. 2x týdně dochází na 2 hodiny osobní asistentka, která mu pomůže s hygienou a podle plánu z ambulantního zařízení pro pacienty po CMP mu pomáhá rehabilitovat. Dovoz obědů z pečovatelské služby, osobní asistentka a tlačítko tísňové péče stojí měsíčně cca 6.000 Kč. Táta dostal příspěvek na péči ve 2. stupni, tj. ve výši 4.400 Kč.

Na vyšetření k lékaři a do rehabilitační ambulance jezdí cca 3x do měsíce, já nebo sestra si bereme v práci volno a doprovázíme ho. Každý den odpoledne ho navštíví někdo z rodiny. Vnoučata už z kroužků nevyzvedává, zato ona ho 2x týdně, když jdou ze školy, sama navštíví. O víkendech je táta obvykle na jeden den u mě nebo u sestry. Příští měsíc by měl jet do lázní.

Máme štěstí, že táta vždycky byl a je samostatný chlap a nic nám nevyčítá. Péči i finanční výpomoci se spíše brání, chce si rozhodovat sám, o tom, co se s ním bude dít. Dovolil nám zaplatit rekonstrukci bytu. Za informace od nás je rád, ale naloží s nimi po svém.

Prožili jsme náročný rok, veškerou dovolenou jsme vyčerpali na to, aby o tátu bylo dobře postaráno. Občas jsme měli pocit, že je to beznadějné, naučili jsme se spoustu nových věcí a objevili v sobě řadu skrytých schopností. 

V tuto chvíli je situace stabilizovaná a všichni doufáme, že to tak vydrží co nejdéle. Jsme rádi, že jsme využili služeb profesionálů, kteří nám ušetřili spoustu času, a nešlápli jsme díky nim vedle.

Tipy:

Sepsáno na základě získaných zkušeností a osobních rozhovorů.
Kristýna Galíková, sociální pracovnice