Přinášíme vám několik tipů pro komunikaci s lidmi s demencí.
Autentičnost
Nehledejme v komunikaci nic obtížného, buďme sami sebou, říkejme pravdu, odpovídejme pouze na to, na co jsme tázáni. Častým dotazem bývá, zda člověka s demencí opravovat, zda korigovat zjevné „nesmysly“. Nevyvracejme a zároveň říkejme pravdu. „Čekám tady na maminku, až přijde.“ (Víme, že dáma čeká na dceru, plete se jí to.) Odpověď by mohla znít: „Co jste s maminkou nejraději dělala?“ – odvedeme pozornost, následně můžeme říci: „Vaše dcera přijde odpoledne.“
Trpělivost a jednoduchost
Často jsme netrpěliví a člověka s demencí zahlcujeme: „Dáte si borůvkový nebo jahodový jogurt? Ještě tady máme také tvaroh.“ Člověk s demencí je v tomto okamžiku ztracený a často jenom kývne nebo naopak zavrtí hlavou. Snažme se klást jednoduché otázky, v této konkrétní situaci můžeme jednotlivé potraviny ukázat. Nespěchejme na odpověď, naše životní tempo je v naprosté většině případů mnohem rychlejší a člověk se demencí se nám nemůže přizpůsobit. Je to na nás.
Tady a teď
Všechno, co člověk s demencí v daném okamžiku říká, myslí vážně. Žije často přítomným okamžikem. Pokud říká, že by si dal rád rajskou, přestože ji celý život nesnášel, nyní to tak skutečně myslí a má na ni chuť. Pravda tak, jak ji známe z našich životů, ve světě demence neexistuje. Pokud dáma tvrdí, že byla ředitelkou divadla, není v danou chvíli důležité, že dělala úplně něco jiného – možná si vždy přála pracovat v divadle a nyní se prostě cítí jako jeho ředitelka.
Zaměření pozornosti
Zkusme se zbavit všech rušivých vlivů. Vypněme televizi, rádio, ztišme mobil a zaměřme celou svoji pozornost na člověka, se kterým hovoříme. Určitě to takhle nejde celý den, pokud s člověkem s demencí žijeme, vyhraďme si na ničím nerušenou komunikaci určité časové úseky. Doprovázejme řeč příslušnými gesty, dávejme pozor na řeč těla, měla by být otevřená. Neodporujme si – říkám, že mám dost času a každé tři minuty se podívám na hodinky.
Respekt
Berme člověka s demencí vážně, nebagatelizujme to, co řekne, věnujme se jeho pocitům. Například v lehkém stádiu demence si člověk může uvědomovat, že zapomíná a nepomáhají mu věty typu: „To je dobré, já už si také nepamatuji tolik, co dříve, to je život.“ Uznejme, že ztrácet paměť a další kognitivní funkce je na „nic“: „Chápu, že to musí být nepříjemné, zapomínat a že vás to asi často štve.“ Člověk s demencí se tak cítí více chápán a respektován.
Individuální přístup
Každý člověk je naprosto jedinečný a je dobré k němu tak i přistupovat. Zdařilá komunikace s člověkem s demencí může vypadat u každého člověka a v každém okamžiku jinak. Nebojme se improvizovat a používat nekonvenční metody. Pokud nám něco funguje, rozhodně to neměňme jenom proto, že to není „podle příručky“. Řiďme se zdravým rozumem.
Lucie Simonová, psycholožka
Komentáře