Dělení majetku pro případ smrti často hýbe rodinnými osudy. Občanský zákoník stanoví jistá pravidla.
Pan Karel se nikdy neoženil, neměl děti ani závěť nesepsal. Zůstal po něm jen dům na vesnici, o který se po jeho smrti musely podělit tři dcery dvou již dávno zesnulých Karlových bratrů. Očekával se lítý boj o osud zděděného majetku mezi dvojicí sester a sestřenicí, neboť jejich rodiny se takříkajíc „nemusely“. Konflikt skutečně vzplál, ale mezi sestrami – poté, co mladší souhlasila s návrhem sestřenice na prodej domu a spravedlivé rozdělení utržených peněz, zatímco ta starší aktivitu sourozence pochopila jako spiknutí s nenáviděnou famílií a snahu ji z celé akce vyšachovat. Následoval maraton trpkých dohadů a obviňování, veskrze nesmyslných, do něhož byla bohužel zatažena i maminka dvou dědiček, jež se „nezdárné“ mladší dcery – jak pravila – nadobro zřekla. Příběh dědictví měl nakonec zdárné rozuzlení: vzdorovitá starší sestra na prodej domu po čase přece jen kývla, vidina vleklého soudního sporu s příbuznými ji nelákala. Ovšem hlubokou jizvu na rozbitém vztahu v rodině už nikdo nikdy nezahojil...
Kdyby pan Karel tušil, co dědictví po něm způsobí, možná by ještě za svého života sepsal závěť a neteře tak sám podělil. Třeba by tím zabránil konfliktu, kdo ví. Ani paragrafy sice nedokážou čelit nejdivočejším příbuzenským excesům, přesto se občanský zákoník snaží dědické právo vymezit poměrně pregnantně.
K tomu, aby někdo mohl být dědicem, musí mít dědický titul. Jde o právní důvod, na jehož základě dojde k přechodu jmění – tedy majetku zemřelé osoby (zákon ji označuje jako zůstavitele) – na dědice. Občanský zákoník upravuje tři dědické tituly, z nichž první dva patří mezi tzv. pořízení pro případ smrti a mezi nimiž panuje jistá hiearchie.
Na prvním místě je to dědická smlouva, která má přednost před závětí. Obě společně pak mají přednost před děděním na základě zákonné posloupnosti.
Předmětem dědictví je pozůstalost. Ovšem pozor! Její součástí je jednak majetek (ať už dům, byt, auto, zahrada, nebo třeba sbírka obrazů a podobně), ale také dluhy zůstavitele v okamžiku jeho smrti. Tuto mnohdy nečekanou a nemilou skutečnost dědic zjistí ze soupisu pozůstalosti, který mu předloží notář. Je pak na něm, zda se svého dílu pozůstalosti i s dluhy vzdá. Vzdát se totiž jen dluhů po zesnulém příbuzném úplně nelze.
Chci dědice podělit spravedlivě
Chcete-li svůj majetek mezi potomky rozdělit podle jejich zásluh, lze využít již zmiňovanou darovací smlouvu. Tu uzavírá zůstavitel s budoucím dědicem (nebo s tzv. odkazovníkem) ještě za svého života. Druhá strana musí s takovou smluvou souhlasit, což se stvrzuje notářským zápisem. Dědická smlouva pak zůstaviteli nijak nebrání nakládat s „upsaným“ majetkem podle libosti. Smluvnímu dědici nakonec připadne až to, co z daného majetku zbude v okamžiku smrti zůstavitele.
Dědickou smlouvu však nelze pořídit o celé pozůstalosti. Zkrátka maminka, jež chce smluvně „přiklepnout“ svou zahrádku starostlivému synovi, nemůže opomenout ani ostatní své děti, které se okopávání záhonů vyhýbají. Minimálně jedna čtvrtina pozůstalosti musí proto zůstat volná, aby o ní mohl zůstavitel rozhodnout podle své zvlášť projevené vůle. Kdyby tedy ideálně po mamince zůstal kromě zahrádky ještě další majetek, mohl by připadnout ostatním potomkům. Pokud by však zůstavitel chtěl nechat i volnou čtvrtinu smluvnímu dědici, uvede to výslovně v závěti.
Právě závěť je nástroj, který z hlediska dědictví vnímáme nejčastěji. Jazykem zákona jde o odvolatelný projev vůle, jímž zůstavitel pro případ své smrti osobně zůstavuje (laicky a ne úplně správně řečeno „odkazuje“) jedné či více osobám alespoň podíl na pozůstalosti, případně odkaz. Závěť je tedy listina napsaná vlastní rukou nebo jinou osobou se dvěma svědky či formou notářského zápisu, ve které je uvedeno, kdo bude po zůstaviteli dědit a co. Hodláte-li verze závěti za svého života měnit, na což máte jako zůstavitel právo, vřele doporučujeme každou z těchto verzí datovat. Platná je totiž ta závěť, jež byla před smrtí sepsána naposledy.
Odkaz oproti tomu znamená, že zůstavitel odkazuje určitou věc jednomu člověku (např. „Svému synovi odkazuji svůj automobil a své vnučce odkazuji své šperky.“). Odkazem se pouze zřizuje pohledávka na vydání určité věci nebo určitého práva, např. věcného břemene. Odkazovník však není dědicem. Proto je vhodné, aby i zůstavitel v závěti mezi oběma instituty rozlišoval, tedy aby použil formulaci „povolávám za dědice“ nebo „zůstavuji“, má-li na mysli dědění, nebo naopak „odkazuji“, „zřizuji odkaz“ apod., pokud mu jde o odkázání konkrétní věci.
Kdo z rodiny má nárok na dědictví bez závěti podle posloupnosti?
| První třída dědiců | Zůstavitelovy děti a jeho manžel nebo manželka, každý z nich dědí stejným dílem. Nedědí-li některé dítě, nabývají jeho dědický podíl jeho potomci. |
| Druhá třída dědiců | Nedědí-li potomci, dědí manžel (minimálně polovinu), rodiče a tzv. spolužijící osoby stejným dílem. |
| Třetí třída dědiců | Sourozenci a spolužijící osoby. Nedědí-li některý ze sourozenců zůstavitele, nabývají jeho dědický podíl jeho děti (synovci a neteře zůstavitele). |
| Čtvrtá třída dědiců | Nedědí-li žádný dědic ve třetí třídě, dědí prarodiče zůstavitele. |
| Pátá třída dědiců | Nedědí-li žádný z dědiců čtvrté třídy, dědí prarodiče rodičů zůstavitele. |
| Šestá třída dědiců | Nedědí-li žádný z dědiců páté třídy, dědí v šesté třídě děti dětí sourozenců zůstavitele (praneteře, prasynovci) a děti prarodičů zůstavitele (strýcové, tety), každý stejným dílem. Nedědí-li některé z dětí prarodičů zůstavitele, dědí jeho děti (sestřenice, bratranci). Pokud dědictví po zůstaviteli nenabude žádný dědic ani podle zákonné posloupnosti dané šesti třídami dědění, tak teprvé poté připadá dědictví státu. |
David Novotný, Rödl & Partner advokáti, v.o.s.
Článek vyšel také v Lidových novinách v rámci seriálu: Peníze v důchodu
Zdroj: Občanský zákoník
