Dědické právo: Proč je pro nás důležité a jak funguje?

Vymezení pojmů

• K tomu, aby někdo mohl být dědicem, musí mít dědický titul. Dědický titul je právní důvod, na základě kterého dojde k přechodu jmění, tedy majetku a dluhů zemřelé osoby, kterou občanský zákoník označuje jako zůstavitele, na dědice. Občanský zákoník upravuje tři dědické tituly, a to dědickou smlouvu, závěť a zákon. Mezi dědickými tituly existuje určitá hierarchie. Dědická smlouva má přednost před závětí, dědická smlouva a závěť mají přednost před děděním na základě zákonné posloupnosti. Dědická smlouva a závěť jsou omezeny pouze ve prospěch práv tzv. nepominutelných dědiců, které si společně s jednotlivými dědickými tituly vysvětlíme později.
• Pozůstalost je celé jmění, tedy jak majetek, tak i dluhy zůstavitele v okamžiku jeho smrti.
• Zůstavitel je tedy ona zemřelá osoba, o jejíž pozůstalost se jedná.
• Dědic je ten, komu náleží dědické právo. Dědické právo vzniká smrtí zůstavitele. Kdo zemře před zůstavitelem, nebo současně s ním, nedědí. To má význam např. při úmrtí manželů při autonehodě. V takovém případě nedědí manželé mezi sebou navzájem a řeší se samostatně pozůstalost po každém z nich.
• Dědictví je ta část pozůstalosti, která připadá konkrétnímu dědici.
• Zřeknutí se dědictví - dědického práva se lze předem zříci, a to smlouvou se zůstavitelem. Tuto smlouvu tedy uzavírá budoucí, potencionální dědic se zůstavitelem; není-li ve smlouvě jinak ujednáno, působí zřeknutí i proti potomkům osoby, která se dědického práva zřekla. Nesmíme však zapomenout, že kdo se zřekne dědického práva, zříká se tím i práva na povinný díl. Zřekl-li se někdo dědického práva ve prospěch jiné osoby, má se za to, že zřeknutí platí, jen stane-li se tato osoba dědicem. Pro bližší vysvětlení uvedu příklad: Zemře rodič, který má jednoho syna, který sám má jedno dítě. Syn se může zříci dědictví ve prospěch svého dítěte.
• Odmítnutí dědictví - dědic může dědictví samozřejmě též odmítnout, a to do 1 měsíce od vyrozumění soudu o tom, že je dědicem, nepominutelný dědic může dědictví odmítnout s výhradou povinného dílu. Odmítnutí dědictví je projevem vůle jednou pro vždy (stejně jako neodmítnutí), tedy dědic nemůže odvolat jednou učiněné odmítnutí dědictví.

Nyní jsme si tedy vysvětlili základní pojmy a pojďme se tedy blíže zaměřit na pořízení pro případ smrti.

Pořízení pro případ smrti

Mezi pořízení pro případ smrti patří dědická smlouva, závěť a dovětek. Nyní si tedy blíže vysvětlíme, co jednotlivá pořízení pro případ smrti znamenají.

Dědická smlouva

Jedná se o smlouvu, na základě které zůstavitel povolává druhou smluvní stranu za dědice a ona druhá strana to přijímá, tedy musí se zněním dědické smlouvy souhlasit. Je to tedy smlouva, kterou uzavře zůstavitel s budoucím dědicem ještě za svého života. Takováto smlouva se zřizuje osobně ve formě veřejné listiny, tedy notářského zápisu. Zůstavitel musí být zletilý, plně svéprávný, pokud by byl omezen ve svéprávnosti, potřebuje k takovému jednání souhlas svého opatrovníka. Dědická smlouva zůstaviteli nijak nebrání, aby za svého života s majetkem nadále nakládal dle libosti, smluvnímu dědici má tedy připadnout to, co v okamžiku smrti zůstavitele z daného majetku zbyde. Strana, která je povolána za dědice dle této smlouvy nesmí své právo převést na jinou osobu. Dále platí, že smluvní dědic se nemůže dědictví vzdát.

Dědickou smlouvu ovšem nelze pořídit o celé pozůstalosti. Minimálně jedna čtvrtina musí zůstat volná, aby o ní mohl zůstavitel pořídit podle své zvlášť projevené vůle, tedy závětí nebo, při nesepsání závěti, na základě zákonné posloupnosti. Pokud by zůstavitel chtěl nechat i tuto čtvrtinu svému smluvnímu dědici, může tak učinit závětí.

Dědickou smlouvu lze uzavřít i mezi manžely, zde buď jeden manžel povolává druhého manžela, nebo se povolávají navzájem. Jde o jedinou dědickou smlouvu, která umožňuje vzájemné povolání se za dědice, jiné osoby než manželé takovou vzájemnou dohodu uzavřít nemohou. Rozvodem manželství se práva a povinnosti z dědické smlouvy neruší, ale manželé si do dané smlouvy mohou upravit, že se rušit budou.

Závěť

Závěť je odvolatelný projev vůle zůstavitele, kterým zůstavitel pro případ své smrti osobně zůstavuje, laicky a ne úplně správně řečeno odkazuje, jedné či více osobám alespoň podíl na pozůstalosti, případně odkaz. Závěť je tedy vlastnoručně napsaná listina, ve které je sepsáno, kdo bude po zůstavitelovi dědit a co.

Odkaz znamená, že zůstavitel odkazuje určitou věc jednomu člověku (např. „Svému synovi odkazuji svůj automobil a své vnučce odkazuji své šperky.“). Odkazem se pouze zřizuje pohledávka (resp. právo) na vydání určité věci, nebo na zřízení určitého práva, např. věcného břemena. Odkazovník však není dědicem. Rozdíl mezi dědictvím a odkazem je v tom, že dědic nabývá určitý díl pozůstalosti, tedy např. jednu čtvrtinu, a vypořádání konkrétními věcmi nebo spoluvlastnickými podíly provedou dědici až v rámci dědického řízení mezi sebou. Naproti tomu odkaz přikazuje konkrétně určenou věc do vlastnictví odkazovníka. Proto je vhodné, aby i zůstavitel v závěti mezi oběma instituty rozlišoval, tedy aby např. použil formulaci „povolávám za dědice“ nebo „zůstavuji“, má-li na mysli dědění, nebo naopak „odkazuji“, „zřizuji odkaz“ apod., pokud mu jde o odkázání konkrétní věci.

Závěť je třeba vyložit tak, aby bylo co nejvíce vyhověno vůli zůstavitele. Slova použitá v závěti se vykládají podle jejich obvyklého významu, ledaže se prokáže, že si zůstavitel navykl spojovat s výrazy jiný vlastní smysl. K sepsání závěti je třeba takzvaná pořizovací způsobilost, tedy zůstavitel musí být starší 18 let a musí být plně svéprávný, poté může sepsat závěť tak, jak bylo zmíněno výše. Pokud je zůstavitel starší 15 let nebo se jedná o osobu s omezenou svéprávností, má možnost sepsat závěť formou veřejné listiny, tedy notářského zápisu.

V našem právním řádu jsou upraveny různé formy závěti. Prvním případem je závěť holografní. Jde o závěť, která je sepsána vlastní rukou zůstavitelem, jím vlastnoručně podepsána a datována.

Vedle toho existuje závěť alografní obecná, která je sepsána jinou osobou v případě, že by zůstavitel nechtěl závěť sepsat sám, taková závěť může být i napsaná na psacím stroji nebo na počítači. Musí být vlastnoručně podepsaná zůstavitelem a dvěma svědky, před kterými musí zůstavitel prohlásit, že se jedná o jeho pravou vůli. Poté máme ještě závěť alografní zvláštní, ta se sepisuje v případě,  že se jedná o zůstavitele nevidomého, negramotného či nějak smyslově postiženého. Tato závěť je sepsána jinou osobou a nahlas přečtena před třemi svědky.

Závěť je možné sepsat i formou notářského zápisu, v takovém případě se závěť eviduje v Centrální evidenci závětí, kterou vede Notářská komora. Výhodou sepisu závěti formou notářského zápisu je právě ono uložení závěti v centrální evidenci závětí a tím i snížené riziko případného rozporování závěti ze strany dědiců, popř. třetích osob.

Znění novější závěti ruší znění závěti dřívější. Pokud tedy nebude na závěti uvedeno datum a bude závětí více, nelze zjistit, jaká byla sepsána později, jinými slovy, jaká je platná, a tedy nebude platná žádná z nich. Proto je důležité napsat na závět vždy den sepsání. Pravidlo o tom, že nová závěť ruší starou, se uplatní bez ohledu na formu, v jaké byla závěť pořízena. Závětí sepsanou vlastní rukou tak lze nahradit starší závěť sepsanou notářským zápisem.

V závěti je možné stanovit nějakou podmínku, doložení času nebo příkaz. Podmínka je spojená s nějakou budoucí nejistou událostí. Doložení času znamená stanovení nějaké budoucí jisté události, na které závisí nějaký právní následek; doložení času přitom může určit den, od kterého určitý následek vzniká, nebo den, kterým právní účinky končí. Právě jistota v tom, zda budoucí událost nastane, liší od sebe podmínku a doložení času. Podmínkou tak např. může být úspěšné absolvování maturitní zkoušky, doložením času např. dosažení věku 25 let. Ne vždy je podmínka platná, nesmí jít o doložku nedovolenou pro rozpor se zákonem, dobrými mravy nebo veřejným pořádkem. Jako příklady nedovolených vedlejších doložek můžeme uvést příkaz, aby se dědic stal členem nějaké politické strany, podmínka, aby dědic opustil zaměstnání nebo přestal studovat, nebo doložení času, podle kterého má dědictví připadnout bez rozumného důvodu jen na nepřiměřeně krátkou dobu. Za příkaz odporující veřejnému pořádku je považován např. příkaz podporovat nezákonnou organizaci rozněcující rasovou či náboženskou nenávist. Občanský zákoník výslovně zakazuje vedlejší doložku, kterou by zůstavitel uložil dědici nebo odkazovníku příkaz uzavřít nebo neuzavřít manželství, popřípadě příkaz, aby v manželství setrval nebo aby manželství zrušil, obdobně je to i u registrovaného partnerství. 

Pokud by bylo právo závětí uděleno s nemožnou rozvazovací podmínkou (tedy takovou, u níž je objektivně vyloučeno, aby mohla nastat), nepřihlíží se k ní (hledí se na ni jako na nenapsanou). Ustanovení závěti, kterým se někomu uděluje právo s nemožnou odkládací podmínkou, je pak neplatné.

Závěť se ruší tím, že se jakkoli zničí, výslovně je odvolána nebo je pořízena nová závěť, to vše smí učinit pouze zůstavitel. Pokud má závěť formu notářského zápisu, požádá zůstavitel o její vydání do vlastních rukou z evidence právních jednání pro případ smrti, která je vedena Notářskou komorou. I když to však neučiní, není to důvodem pro neplatnost nové závěti.

Dovětek

Kodicil neboli dovětek je jedním z pořízení pro případ smrti, třebaže není ve výčtu dědických titulů v občanském zákoníku výslovně uveden. Jde o doplnění, dodatek k závěti (kodicil), který je tedy ze své podstaty chápán jako součást závěti. Jde např. o zřízení odkazu nad rámec závěti.

Nyní jsme si tedy řekli základy k dědické smlouvě a závěti, přičemž bych rád uvedl hlavní výhody, a to ať už dědické smlouvy nebo závěti. Jde o to, že obě dvě pořízení pro případ smrti jsou projevem vůle zůstavitele s tím, že zůstavitel sám rozhodl, kterému z dědiců připadne jaká část pozůstalosti, popř. konkrétní věc. Zatímco v případě nabytí dědictví na základě zákonné posloupnosti dědických tříd je známa pouze výše části pozůstalosti, kterou nabyde konkrétní dědic, např. jednu třetinu, jednu polovinu apod. není tedy jasné, jakou konkrétní věc daný dědic nabyde, např. byt, chatu, automobil. Zároveň ze svých zkušeností a zejména ze zkušeností svých kolegů, notářů jsem toho názoru, že pokud zůstavitel sepíše závěť nebo dědickou smlouvu, dědické řízení probíhá mnohem jednodušeji, bez větších sporů mezi členy rodiny, jelikož je dopředu dané, jak s pozůstalostí bude naloženo. V případě dělení pozůstalosti na základě zákonných dědických tříd nemůžeme s kolegy vyloučit vznik případných sporů mezi dědici.

Nepominutelný dědic a povinný díl

Nepominutelným dědicem je dědic, kterému z pozůstalosti náleží povinný díl (nárok na peněžní částku o hodnotě dílu), nesmí být zatížen odkazy ani jinak omezen. Nepominutelnými dědici jsou děti zůstavitele a nedědí-li, tak jejich potomci. Nezletilému nepominutelnému dědici náleží aspoň ¾ jeho zákonného dílu, zletilému aspoň ¼ jeho zákonného dílu. Právo na povinný díl je pouze právem na peněžní částku rovnající se hodnotě povinného dílu (nikoli na podíl z pozůstalosti). To znamená, že nepominutelný dědic nenabyde např. polovinu nemovitosti, ale bude mít nárok na peněžitou částku rovnající se hodnotě poloviny oné nemovitosti, která je součástí pozůstalosti.

Výše povinného dílu se vypočte tak, že se určí hodnota jmění. Znamená to, že se ocení majetek zůstavitele, odečtou se dluhy a závady a připočte se, co se započítává na povinný díl. Započtení na dědický podíl se také nazývá kolace. Započte se to, co nepominutelný dědic nabyl odkazem, co bezplatně obdržel v posledních 3 letech a co mu zůstavitel dal za života na úhradu založení samostatné domácnosti.

Vydědění

Vydědění znamená, že zákonný dědic nemá žádné právo na dědictví ani na povinný díl. Zůstavitel může své potomky vydědit pouze na základě zákonných důvodů. Těmito důvody pro vydědění jsou: dědic neposkytl zůstaviteli pomoc v nouzi, neprojevoval o zůstavitele opravdový zájem, byl odsouzen za trestný čin, který svědčí o jeho zvrhlé povaze, vede trvale nezřízený život, dědic je marnotratník. Není nutné uvádět důvod vydědění, pak ale vyděděný má nárok na povinný díl, ledaže se prokáže daný důvod vydědění. V případě, že nedojde k předemření (že by dědic zemřel dříve nebo souběžně se smrtí zůstavitele), vztahuje se vydědění i na potomky vyděděného. Pro účel vypočtení výše povinných dílů ostatních dědiců se má za to, jakoby vyděděný nepominutelný dědic dědil. Při několika nepominutelných dědicích nemůže mít žádný z nich prospěch z toho, že některého z nich zůstavitel vydědí, povinný díl nevzroste. Projev vůle zůstavitele o vydědění nepominutelného dědice musí mít stejnou formu jako závěť, lze jej tedy sepsat vlastní rukou nebo jinou osobou se dvěma svědky nebo formou notářského zápisu.

Právo na zaopatření

Vedle úpravy nároků nepominutelného dědice na povinný díl přináší občanský zákoník úpravu práva na zaopatření. Toto právo přísluší nepominutelnému dědici, který nemá nárok na povinný díl. Další nároky přísluší pozůstalému manželovi, rodičům a osobám, které požívaly bezplatné zabezpečení v domácnosti zůstavitele v době jeho smrti.

Občanský zákoník zakotvuje pro nepominutelného dědice nárok na povinný díl. Vzhledem k pravidlům, podle nichž se povinný díl počítá, zejména pravidlům pro započtení na povinný díl, jak jsme si uvedli před chvílí, se může stát, že nepominutelný dědic, tedy potomek zůstavitele, nakonec žádný nárok na výplatu povinného dílu nemá. Tak tomu může být i v případě, že jde o osobu dědicky nezpůsobilou nebo vyděděnou. Může se však jednat o osobu, která nemá prostředky na nutnou výživu a není sama schopna se živit. Taková osoba má nárok právě na zmíněnou nutnou výživu. Tento nárok je omezen tím, kolik by z pozůstalosti činil její povinný díl. Jak vidíme, občanský zákoník zvažuje situaci, kdy měl zůstavitel vyživovací povinnost ve vztahu ke svému potomku a tento potomek z jakéhokoli důvodu nedědí. V takovém případě získá z pozůstalosti prostředky na nutnou výživu, avšak jejich výše je omezena právě částkou, která by jinak tomuto potomkovi příslušela jako povinný díl.

U nepominutelných dědiců bez povinného dílu je nutné zajistit výživu, a to do výše povinného dílu. Pozůstalý manžel má právo na slušnou výživu 6 týdnů po smrti manžela a nabývá vlastnické právo k movitým věcem tvořícím vybavení rodinné domácnosti. Může se stát, že pozůstalost nebude postačující pro krytí nákladů na nezbytnou výživu potomkům zůstavitele a nákladů na slušnou výživu pro pozůstalého manžela. V takovém případě se práva všech těchto oprávněných osob zkrátí tak, aby se všem dostalo stejně. Nutné zaopatření pak nelze poskytnout na úkor práva na nutnou výživu náležející nepominutelným dědicům zůstavitele.

Pokud by byla v době úmrtí vdova těhotná, má právo na slušnou výživu po celou dobu až do konce šestinedělí a stejné právo má také matka zůstavitelova dítěte, která nebyla za zůstavitele provdaná.

Další skupinou osob, které sice nejsou nepominutelnými dědici, ale přesto mají zákonné nároky ve vztahu k pozůstalosti, představují rodiče zůstavitele, kterým byl odepřen jejich zákonný dědický podíl nebo jim byl zkrácen. Musí se tedy jednat o případ, kdy by rodiče měli nabýt podíl v zákonné posloupnosti, tedy ve druhé třídě dědiců. Dědické třídy si vysvětlíme později. Současně musí pořízení zůstavitele pro případ smrti dědický podíl rodičů krátit pod jejich zákonný podíl, případně je za dědice vůbec nebude povolávat. V takovém případě mají pozůstalí rodiče (každý z nich) právo na nutné zaopatření, pokud se jim takového zaopatření jinak nedostává a nejsou schopni se sami živit. Nárok pozůstalého rodiče je omezen částkou, která představuje třetinu jeho zákonného podílu. Nárok na nezbytné zaopatření nemá rodič, který je dědicky nezpůsobilý, který se dědictví zřekl nebo který dědictví odmítl, a rovněž rodič, který se dopustil činu zakládajícího důvod pro vydědění.

Poslední skupinou osob, které mají zákonný nárok na zaopatření z pozůstalosti, jsou osoby, které až do smrti zůstavitele požívaly bezplatné zaopatření v jeho domácnosti – takovou osobou by mohlo být např. dítě zůstavitelova manžela apod. Těmto osobám přísluší stejné zaopatření, jaké měly za zůstavitelova života, ale jen po dobu tří týdnů od smrti zůstavitele.

Zákonná posloupnost

Zákonná posloupnost se použije nejen v případě, kdy zůstavitel zemře bez pořízení pro případ smrti, ale také v případě, kdy svou dědickou smlouvou, závětí a ostatními pořízeními pro případ smrti neřeší celou pozůstalost.

Zákonná dědická posloupnost se tedy týká té části pozůstalosti, která není řešena dědickou smlouvou ani závětí. Pokud by zůstavitel zemřel bez dědické smlouvy, závěti i odkazu, přecházela by na dědice v zákonné posloupnosti celá pozůstalost.

Dědické třídy

• První třída dědiců: zůstavitelovy děti a jeho manžel, každý z nich dědí stejným dílem. Nedědí-li některé dítě, nabývají jeho dědický podíl jeho potomci.
• Druhá třída dědiců: nedědí-li potomci, dědí manžel (min ½), rodiče a tzv. spolužijící osoby (stejný díl).
• Třetí třída dědiců: nedědí-li manžel ani žádný z rodičů, dědí stejným dílem sourozenci a spolužijící osoby. Nedědí-li některý ze sourozenců, nabývají jeho dědický podíl jeho děti.
• Čtvrtá třída dědiců: nedědí-li žádný dědic ve třetí třídě, dědí ve čtvrté třídě stejným dílem prarodiče zůstavitele.
• Pátá třída dědiců: nedědí-li žádný z dědiců čtvrté třídy, dědí jen prarodiče rodičů zůstavitele (systém parentel).
• Šestá třída dědiců: nedědí-li žádný z dědiců páté třídy, dědí v šesté třídě děti dětí sourozenců zůstavitele (praneteře, prasynovci) a děti prarodičů zůstavitele (strýcové, tety), každý stejným dílem. Nedědí-li některé z dětí prarodičů zůstavitele, dědí jeho děti (sestřenice, bratranec).

Pokud dědictví nenabude žádný dědic ani podle zákonné posloupnosti, připadá dědictví státu.

Příklad:

Zemře-li ženatý muž, který má dvě děti, dědí tedy v první třídě jeho manželka a obě děti, a to každý rovným dílem. Pokud např. jedno z dětí zemřelo dříve, než otec, a samo mělo dvě děti, dědí v popsaném případě jednu třetinu manželka, jednu třetinu dítě zůstavitele a po jedné šestině každý z vnuků po zemřelém dítěti.

Pokud zemře ženatý muž, který nemá žádné potomky, už nemá rodiče, ale žije s manželkou a jejím dítětem ve společné domácnosti (nejméně 1 rok před smrtí) a toto dítě se buď podílí na péči o společnou domácnost, nebo je naopak nezletilé a bylo odkázáno výživou na zůstavitele, dědila by v popsaném případě manželka a toto dítě, a to každý jednou polovinou.

Pokud by zemřel ženatý muž se žijícími rodiči, bez potomků a bez dalších osob ve společné domácnosti, dědila by jednu polovinu manželka a po jedné čtvrtině každý z rodičů.

Nyní bychom si řekli něco k přechodu pozůstalosti na dědice. 

Nabytí dědictví

Jak už jsem uvedl, dědické právo vzniká dědici smrtí zůstavitele. Nabytí dědictví potvrzuje soud v rámci dědického řízení, a to osobě, jejíž dědické právo bylo prokázáno a tato osoba dědictví neodmítla. Dědické řízení vede notář v postavení soudního komisaře. V dědickém řízení jsou zjištěni dědici a odkazovníci a pozůstalost je mezi ně rozdělena. Tam, kde dále budu hovořit o soudu, jde zásadně o úkony, které vykonává notář jako soudní komisař.

Výhrada soupisu

Výhrada soupisu je institut k ochraně nejen dědiců, ale také k ochraně věřitelů zůstavitele. Výhrada soupisu je zjištění jmění a určení čisté hodnoty majetku v době smrti zůstavitele. Pokud soupis není proveden nebo nejsou vědomě uvedeny některé předměty z pozůstalosti a věřiteli se podaří prokázat jejich existenci, pak dědic odpovídá věřitelům zůstavitele celým svým majetkem. Právo výhrady soupisu nelze odejmout a nepřihlíží se ke vzdání v dědické smlouvě. Neuplatní-li dědic výhradu soupisu, hradí dluhy zůstavitele v plném rozsahu, tedy i ze svého výlučného majetku.

Právo na výhradu soupisu lze uplatnit prohlášením učiněným ústně před soudem (tedy notářem jako soudním komisařem), anebo písemným prohlášením zaslaným soudu do 1 měsíce ode dne, kdy soud o tomto právu vyrozuměl (lze prodloužit). Uplatnil-li dědic výhradu soupisu, hradí dluhy zůstavitele pouze do výše ceny nabytého dědictví, pokud je zde více dědiců, hradí tak společně a nerozdílně. To platí i v případě, že soupis pozůstalosti nařídil soud v zájmu osoby pod zvláštní ochranou. Soupis lze v některých případech nahradit seznamem majetku sestaveným správcem a podepsaným dědici nebo společným prohlášením dědiců.

Soupis pozůstalosti

Účelem soupisu pozůstalosti je zjistit pozůstalostní jmění a čistou hodnotu majetku a je-li to potřebné pro výpočet povinného dílu, je-li mezi dědici osoba se zvláštní ochranou (např. omezený na svéprávnosti), nebo na žádost věřitele. Správu pozůstalosti lze nahradit seznamem pozůstalostního majetku, který sestaví správce pozůstalosti a dědici jej potvrdí nebo společným prohlášením dědiců o pozůstalostním majetku (v jednoduchých případech).

Správa pozůstalosti

Zůstavitel může v závěti povolat správce pozůstalosti nebo vykonavatele závěti. Správce a popř. vykonavatel vykonává až do potvrzení nabytí dědictví prostou správu pozůstalosti. Pokud zůstavitel nepovolal správce nebo vykonavatele, spravuje pozůstalost dědic. V případě, že je dědiců více, spravují pozůstalost všichni dědicové, pokud si mezi sebou neujednají něco jiného. Z vážných důvodů může soud nařídit jiné opatření.

Závěra pozůstalosti

Závěra pozůstalosti je opatření soudu zajišťující pozůstalost např. proti ztrátě či poškození. Závěra pozůstalosti může být i částečná. Důvody můžou být např., pokud není některý z dědiců plně svéprávný, je neznámého pobytu, je zde obava, že je pozůstalost předlužena.

Potvrzení dědictví

Soud potvrdí dědictví tomu, kdo dědictví neodmítl a má podle průběhu řízení o dědictví nejlepší dědické právo, poté, co není pochyb, že vůle zůstavitele bude náležitě splněna. Byl-li povolán vykonavatel závěti, potvrdí soudu splnění zůstavitelových nařízení; nebyl-li povolán, prokáží to soudu dědicové. Pokud jsou odkazy: soud potvrdí dědictví poté, co je prokázáno, že splatné odkazy jsou splněny, nesplatné zajištěny (i odkazy neznámým a nepřítomným) a odkazovníkům byly podány zprávy o odkazech. Jedinému dědici soud potvrdí, že dědictví nabyl, několika potvrdí i dědické podíly.

Rozdělení pozůstalosti

Dědí-li se podle pořízení pro případ smrti, mohou si výši podílů dědici dohodnout, tuto dohodu schvaluje soud a lze to pouze v případě, že to připustil zůstavitel výslovně. Dědí-li se dle zákonné posloupnosti, může žádat o vypořádání ten, co se staral o zůstavitele delší dobu, přispěl značnou měrou k zvětšení jeho majetku, aniž byl za to odměněn, kdo plnil vůči zůstaviteli vyživovací povinnost (ovšem nikoli manžel), pro tyto případy se o tuto výši zvětší dědický podíl dané osoby.

David Novotný, Dominika Novotná, Rödl & Partner advokáti, v.o.s.