O životě, smrti i lásce s psycholožkou Lucií Simonovou

Lucie, kudy vedla Tvoje cesta k psychologii?
Může to znít zvláštně, ale vždy mě zajímal svět závislostí, kvůli kterému jsem se kdysi dávno rozhodla pro studium psychologie. V té době byla v ČR velmi dobře prozkoumána léčba závislosti na alkoholu, mě však více zajímaly právě nealkoholové závislosti, o kterých se toho tehdy v postkomunistických zemích příliš mnoho nevědělo, protože dle režimu „neexistovaly“. Nějakou dobu jsem navíc žila v Německu, kde byla tato oblast psychologie mnohem rozvinutější. České neprobádané vody mě ohromně lákaly a po dokončení studia jsem tedy nějakou dobu pracovala s lidmi závislými na nealkoholových látkách. Vlastně se dá říci, že mě lákají jakékoliv neprobádané vody…

Co tě zavedlo k seniorům do Sue Ryder?
Úplná náhoda! V dalších letech jsem pracovala s různými cílovými skupinami, ale senioři mezi nimi nikdy nebyli. Vždy jsem pracovala jako OSVČ, hodně samostatně, někdy kolem roku 2016 jsem ale začala mít pocit, že bych byla ráda součástí nějakého týmu. Moji spolužáci a známí to věděli a jednoho dne se tak ke mně dostala informace, že Sue Ryder hledá psychologa. 

Nebyl to tedy můj záměr, šla jsem se nicméně do Sue Ryder podívat a zjistila, že by to mohlo být zajímavé. Moc se mi líbil tým, a jak jsem již zmiňovala, mám ráda věci, které nejsou úplně zakotvené. Role psychologa v Sue Ryder nebyla nijak etablovaná a měla jsem tedy jedinečnou šanci se podílet na jejím utváření. Celé mi to velmi brzy začalo dávat smysl.

Jak je to vlastně s psychology v sociálních zařízeních pro seniory? Jsou tam vůbec?
Pokud vím, tak psycholog v sociálních zařízeních pro seniory je opravdu rarita. 

Sue Ryder je odborným partnerem programu Abakus, nadačního fondu zakladatelů Avastu, který se zabývá zvýšením dostupnosti paliativní péče v pobytových sociálních službách v ČR. Zde žije více než 60 000 seniorů, z nichž 40 % umírá ve zdravotnických zařízeních, mimo svoje známé prostředí. Tohle se snažíme společně změnit.

Prvního běhu programu se účastnilo 15 domovů pro seniory. Podílela jsem se na vedení workshopu určeného pro sociální pracovníky, psychology a kaplany. Psycholog se ale za celé dva roky objevil pouze jeden, který navíc pro dané zařízení pracoval externě.

Co Tvoje role tedy konkrétně obnáší? 
V Sue Ryder pracuji na půl úvazku a starám se primárně o klienty a jejich rodiny. Zároveň jsem ale k dispozici, pokud mě vyhledá opravdu kdokoliv – zaměstnanec, dobrovolník atd. S nimi sice nemohu pracovat trvale a dlouhodobě, nicméně vždy se snažím každého alespoň nasměrovat.

Navštěvuješ úplně každého klienta nebo jsou třeba lidé, kteří se s Tebou potkávat nechtějí?
Seznámím se všemi klienty, kteří do Sue Ryder nastoupí a následně s nimi pracuji podle potřeby. V Sue Ryder je také kaplan, se kterým se snažíme si klienty rozdělit podle toho, kdo z nás je pro ně prospěšnější. 

Za celou dobu, co tu pracuji, mi pouze jedna klientka řekla, že za ní chodit vůbec nemám.

Do Sue Ryder dochází i psychiatr?
Ano. Geriatrická populace je hodně medikovaná psychofarmaky, což je kompetence psychiatra. My máme štěstí, že sem jednou za 2 týdny chodí skvělá psychiatrička Tereza Škrabalová. Mezi psychology a psychiatry bývá občas rozpor – psychiatr by rád předepisoval léky, psycholog by raději terapii. My se ale s Terezou skvěle doplňujeme. Bereme v potaz podněty z multidisciplinárního týmu Sue Ryder a děláme všechno proto, aby terapie i medikace byly vyvážené a opravdu přínosné – aby tedy klienta nadměrně nezatěžovaly a zároveň mu přinesly tu nejlepší možnou kvalitu života.

Jsou nějaké typické momenty v životě starého člověka, který žije v domově pro seniory, kdy Tě potřebuje nejvíc? 
Velmi záleží na tom, v jaké kondici sem člověk nastoupí, mimo jiné i na jeho aktuálních kognitivních schopnostech, což konkrétně znamená, zda trpí nějakým stupněm demence, zda má problémy s krátkodobou pamětí atd. Pro klienta i jeho rodinu je nicméně zcela určitě komplikovaný právě jeho nástup do našeho zařízení. Právě proto se s každým novým klientem seznámím a snažím se jemu i jeho blízkým v adaptačním procesu, který může mít spoustu odstínů, pomoci. 

Když jsem ve Sue Ryder začínala, klienti během adaptačního procesu často řešili rozpor mezi svým očekáváním, že se o ně bude starat doma rodina a realitou, kterou se stal pobyt u nás. To se dnes myslím trochu mění. Lidé jsou doma dokud to jde (s pomocí rodiny, osobní asistence) a k nám se přestěhují ve chvíli, kdy už sami vidí, že by to doma nezvládli – takže určitým smířením a srovnáním se s nastalou situací již prošli. 

To je tedy ta fáze adaptace. V jakých situacích tě potřebuje senior dál? V těch dalších měsících, letech…
Pokud se například v jejich životě stane něco náhlého. Může dojít k nějakému konfliktu v rodině nebo k fatální situaci jako je úmrtí. Krizovou situací může být pro seniora ale i něco, co my bychom vnímali čistě pozitivně. Vzpomínám si například na klientku, která měla veliké obavy, když její vnučka otěhotněla. Všechno probíhalo naprosto přirozeně, ale ona měla celou dobu veliký strach, aby vše dobře dopadlo. Pro ni to byla jednoznačně zátěžová situace.

Naši klienti mají omezené možnosti, jak krizové situace zvládat, jsou méně zatížitelní, mají menší odolnost. Stejně jako se jejich tělo hůře vypořádává s různými fyzickými obtížemi, jejich psychika si někdy nedokáže poradit s relativně běžnými věcmi nebo konflikty, které se dějí. 

Samostatnou kapitolou jsou konflikty mezi klienty, se kterými se v našem domově rozhodně také setkáváme.

Jsou klienti, kteří jsou šťastní, že se dostali do domova pro seniory? 
Určitě. Dost našich klientů je rozhodně rádo, že bydlí právě u nás. Přispívají k tomu i nepříjemné zkušenosti, kterými prošli v nemocnici nebo v jiných zařízeních.

Záleží také na tom, jaká životní situace sem člověka přivedla. Typickým příkladem může být cévní mozková příhoda. Člověk je téměř úplně fit, odvezou ho do nemocnice, kde stráví pár měsíců a následně si uvědomí, že to již sám doma nezvládne. Navíc právě projde různými zkušenostmi a u nás je potom spokojený, protože, jak říkala jedna naše klientka „tohle je druhé nejlepší místo po doma“. 

Lidé, kteří mají zachovanou kognici, vědí, že tohle je poslední místo, kam se stěhují. Péče je v Sue Ryder skvělá, mají možnost tady zažít ještě mnoho věcí, v okamžiku nástupu nicméně prožívají životní konečnost; jedním z našich prvních témat bývá právě fakt „vím, že odsud se již nikam stěhovat nebudu.“

S čím pomáháš rodinám klientů?
Nejlepší odpověď by asi byla se vším, co si jenom člověk umí představit. Hned při nástupu klienta – jeho blízcí mají někdy nezpracované pocity viny, že péči nezvládli sami doma. Následně během adaptačního procesu – rodina často očekává, že k nám jejich blízký nastoupí a vzápětí se celkově „zlepší“. Opak bývá ale pravdou. Senior, který bydlel sám a musel si spoustu věcí zařídit, nechtěl zatěžovat okolí, takže držel, držel, držel, následně přišel k nám, kde je o něj postaráno, může si konečně odpočinout, trochu „vypne“ a rodina to vnímá jako zhoršení. Proto je potřeba s blízkými našich klientů hovořit, edukovat je, vysvětlit, že se jedná o běžný a přirozený proces. 

Často s rodinami také řeším jejich snahu seniora aktivizovat a aktivizovat. Znají například svoji maminku jako někoho celoživotně aktivního a je pro ně nepochopitelné a nepřijatelné, že by nyní chtěla sedět u okna a pozorovat, jak se mění barva listí na stromě na dvoře… V rozhovoru nezřídka dojdeme k tomu, že si do situace promítají sami sebe; je pro ně nepředstavitelné, že by jednou také mohli být spokojení s klidem a pozorováním okolí. Snažím se vždy vysvětlit, že člověk, který žije již devadesát let, toho hodně viděl, hodně zažil, hodně udělal a má právo nyní odpočívat nebo prostě chvílemi nedělat nic, jenom tak být.

Průměrný věk klientů Sue Ryder je 90 let. Mění se nějak Tvá role, když přicházejí jejich poslední dny? 
Většinou v té době mám již s klienty navázaný vztah a vlastně pouze pokračujeme v tom, co děláme celou dobu.

Bojí se klienti smrti?
To je otázka, kterou klientům často pokládám. Odpovědí bývá, že se nebojí smrti, jsou na ni většinou připraveni, bojí se ale komplikovaného umírání. Mnoho z nich zažilo umírat někoho kolem sebe v bolestech a nedůstojných podmínkách. Obávají se, že budou dlouho upoutáni na lůžko, ztratí své kognitivní schopnosti, velmi se bojí ztráty samostatnosti. Můžeme s nimi hovořit o možnostech tlumení bolesti, které jsou nyní výrazně lepší než dříve a hlavně s nimi mohu hovořit a hovořím o jejich představě „dobré smrti“ a o všech obavách, které mají se smrtí a s umíráním spojené. Pro naše klienty je také důležité pozorovat, jak umírají ostatní ve Sue Ryderu. Často jim to přináší úlevu a poskytuje naději, že by jejich smrt mohla být stejně dobrá.

Mnoho klientů také řeší pravý opak – jsou přesvědčeni, že již žijí dlouho, že to již stačilo, přáli by si umřít a společně se zamýšlíme nad tím, proč zrovna oni stále ještě žijí.

A jejich blízcí?
Pro rodinné příslušníky je to samozřejmě vždy do nějaké míry komplikované. Každý člověk je jiný. Pokud například synovi umírá maminka, tatínek již zemřel dávno, uvědomuje si, že je najednou nejstarší z rodu, což následně může vést ke konfrontaci s vlastní smrtelností.

Mají klienti představu, jak by chtěli zemřít?
Tu máme asi všichni stejnou. Ať se zeptáme kohokoliv, odpověď zní: „Rád bych žil/a naplno, potom si lehnu do postele a ráno se prostě neprobudím.“ My ale víme, že tak to ve většině případů není. Člověk začne v určitou chvíli umírat a opět – stejně jako je individuální život, je i velmi individuální umírání a smrt.

Chtějí být v té úplně poslední chvilce sami?
Já myslím, že tohle si opravdu každý člověk udělá tak, jak potřebuje, věřím, že máme sílu ovlivnit, kdy odejdeme. 

Moje zkušenost mi zatím říká, že pokud chce mít umírající člověk u sebe někoho konkrétního, často na něj prostě „počká“ a naopak, pokud chce být sám, „počká“ na vhodný okamžik. Vybavuji si klientku, kterou v jejím umírání velmi laskavě doprovázela celá její rodina, ona ale počkala na chvilku, kdy se střídali a zemřela sama se sebou. Nebo jiný příběh, kdy klientka viditelně sama být nechtěla a pro její blízké bylo příliš bolestivé ji doprovázet – počkala, až rodina s naší pomocí zvládla klientce říci to, co ještě potřebovala slyšet, aby mohla v pokoji zemřít.

Pokud mi připadá (nebo komukoliv jinému z celého týmu), že by rodina potřebovala jakoukoliv podporu, opravdu vždy se ji snažíme poskytnout. Troufám si říci, že díky našim dlouholetým zkušenostem rozlišíme a správně interpretujeme různé chování rodin v době, kdy jim umírá někdo blízký. 

To musí být těžké se pořád dívat smrti do tváře, ne?
Myslím si, že většinu času se dívám do tváře životu – tak to vždy říká kolegyně Věra Vodičková, koordinátorka paliativní péče, a jelikož se mi ta věta přijde velmi výstižná, drze jsem ji převzala.

Možná ještě pár slov k tomu životu. Naši klienti k nám přicházejí s představou, že tady budou snad dobře žít a bude jim umožněno důstojně zemřít. Žijí skrz životy svých blízkých, dětí, přátel, vnoučat, pravnoučat… S velkým překvapením mi ale po nějaké době říkají, že tu navázali nové přátelské vztahy, se kterými již vůbec nepočítali. Nedávno mi jedna klientka relativně brzy po nástupu řekla, jak je nadšená z toho, že se tady zatím každý den dozvěděla něco nového. Znamená to pro ni totiž, že žije aktivně dál, s čímž už dle svých slov „ani nepočítala“.

Asi jsem právě popsala, v čem vnímám důležitost Sue Ryderu – umožňuje lidem aktivně a dobře žít dle jejich individuálních potřeb a když nastane jejich čas, umožní jim důstojně a v klidu zemřít.  

Stejně mi připadá, že řešíš hodně složité věci. Jak o svojí vlastní radost a pohodu pečuješ ty sama?
Jak jsem zmínila, pracuji ve Sue Ryderu na poloviční úvazek, ve zbylém čase se věnuji zcela jiným věcem, například překladům dětské literatury, tlumočení a školení měkkých dovedností ve firemním prostředí. 

Navíc věřím, že mám svůj vnitřní radar a poznám okamžik, kdy už to dále nejde a musím být nějakou dobu sama se sebou, abych mohla být následně opět prospěšná ostatním. Snažím se tomu samozřejmě předcházet, mnoho let pravidelně medituji, jezdím na meditační retreaty a po covidové době jsem objevila kouzlo lázní.

Lucie, napadá mě úplně poslední otázka. Mluvily jsme hodně o smrti, mluvily jsme o životě a k životu patří láska. Zamilovali se někdy v Sue Ryder do sebe dva klienti? 
Občas na to v týmu narazíme a vlastně ne. Důvodem může být i to, že míváme výrazně méně mužů než žen. Rozhodně nám zde ale vznikají nová přátelství a nové náklonnosti a pevně věřím, že tomu tak bude i nadále.

Psycholožka Lucie Simonová je od roku 2017 členkou multidisciplinárního týmu domova pro seniory Sue Ryder. Je jí 49 let, má dva syny a dceru.    

www.sue-ryder.cz