Jak zajistit, aby senioři a jejich blízcí nezůstávali na řešení složitých otázek týkajících se péče sami? Odpověď se snaží najít projekt Udržitelný systém spolupráce pro podporu a péči o seniory a jejich blízké v domácím prostředí, který Sue Ryder realizuje v rámci výzvy Sociální inovace pro budoucnost.
V rámci letošní mezinárodní konference Sue Ryder proběhly mimo jiné dva odborné workshopy, jejichž součástí bylo ověření dosavadních poznatků projektu a zisk dalších zkušeností přímo od odborníků z praxe. Do diskuse se zapojili zástupci sociálních a zdravotních služeb, managementu organizací, pracovníci obcí, krajských úřadů i další odborníci, kteří se dlouhodobě věnují péči o seniory.
Dva workshopy, jeden společný závěr
První z workshopů se zaměřil na otázku “Kde se koordinace péče láme?” a hledal opakující se situace, ve kterých systém přestává fungovat. Druhý workshop se věnoval konkrétnímu okamžiku přechodu seniora z nemocnice zpět do domácího prostředí, tedy jedné z nejcitlivějších situací z pohledu návaznosti zdravotních a sociálních služeb.
Přestože každý workshop pracoval s jiným tématem, oba nezávisle potvrdily stejný vzorec. Největší překážkou není samotný nedostatek služeb, ale obtížná koordinace mezi jednotlivými aktéry.
Dobrá praxe existuje. Chybí jí však systémová opora
Účastníci sdíleli řadu příkladů fungující spolupráce napříč organizacemi i sektory. Ve všech případech však zaznívalo, že tato spolupráce stojí především na osobním nasazení konkrétních lidí a na neformálně vybudovaných vztazích.
Jakmile tito lidé odejdou ze své pozice nebo skončí projekt, na kterém je spolupráce postavena, často zaniká i samotný model fungování. Právě dlouhodobá udržitelnost se ukázala jako jedna z největších výzev.
Konkrétním příkladem fungujícího modelu, který na workshopech zazněl, je např. praxe Pečovatelského centra Praha 7. Tamní case management zahrnuje pravidelná mezioborová setkání nad konkrétními případy, sdílení informací mezi poskytovateli a poradnu pro neformálně pečující. Klíčem ale není ani tak konkrétní nástroj, jako jasně definovaná zodpovědnost a podpora ze strany vedení. Výsledek je patrný: senioři zůstávají déle v domácím prostředí a pečujícím se dostává podpory.
Nejde jen o komunikaci
Diskuse ukázaly, že koordinaci nelze redukovat pouze na lepší informovanost nebo častější komunikaci mezi jednotlivými službami.
Jako zásadní se opakovaně objevovala otázka odpovědnosti, kdo v konkrétní situaci drží přehled o celém příběhu klienta, propojuje jednotlivé aktéry a zajišťuje kontinuitu podpory.
Workshopy přinesly i konkrétní návrhy. Jako první prioritu účastníci identifikovali potřebu aktualizovaného adresáře aktérů jako živého nástroje pro orientaci v síti. Za klíčovou roli pro plnění koordinační funkce byl označen sociální pracovník ORP, který má ze své pozice nejširší záběr.
Právě absence jasně vymezené koordinační role byla jedním z nejčastěji zmiňovaných témat napříč oběma workshopy.
Co funguje v praxi?
Vedle problémů zazněla i řada inspirativních zkušeností. Účastníci se shodovali, že největší přínos mají situace, kdy se odborníci z různých organizací setkávají nad konkrétním případem a společně hledají řešení.
Právě sdílená práce nad reálnou situací podle účastníků pomáhá vytvářet důvěru, lepší porozumění rolím jednotlivých profesí a dlouhodobější spolupráci než obecná školení nebo jednorázové metodické materiály.
Koordinace jako standard, ne výjimka
Zkušenosti prezentované na konferenci ze zahraničních modelů i z tuzemské praxe shodně ukazují, že koordinace péče není náklad navíc, ale standard, který funguje i v geograficky náročnějších podmínkách a prokazatelně snižuje systémové náklady na rehospitalizace a krizové intervence.
Zahraniční hosté z Dánska, Litvy a Katalánska potvrdili, že tam, kde existuje jasně definovaná koordinační role s mandátem, klesá počet zbytečných hospitalizací a roste spokojenost klientů i pečujících. Nejde přitom o vznik nových byrokratických struktur. Stačí jasné rozdělení rolí, sdílená zodpovědnost a vedení blízko každodenní praxe klientů. To je přesně to, co Sue Ryder prostřednictvím modelu case managementu buduje a co může sloužit jako argument pro advokaci směrem k MPSV, zdravotním pojišťovnám a dalším aktérům v systému.
Jak získané poznatky využijeme?
Výstupy workshopů představují důležitý podklad pro další fázi projektu. Jejím předmětem je návrh a testování řešení, která staví na poznatcích z mapování (kazuistiky, rozhovory, workshopy). Výstupy z konference budou využity při rozvoji tzv. design karet, které pomáhají strukturovaně zachytit opakující se problémy z praxe a formulovat je jako výzvy pro hledání řešení. Stejně tak poslouží při rozpracování kuračního modelu, jehož cílem je vytvářet prostor pro společnou interpretaci poznatků a hledání možných systémových řešení napříč organizacemi a sektory.
Projekt zároveň usiluje o to, aby fungující modely koordinace nebyly jen lokálními výjimkami, ale staly se inspirací přenositelnou do dalších regionů. Výstupy proto poslouží i jako podklad pro advokační aktivity. V neposlední řadě budou jedním ze zdrojů pro průběžnou evaluaci projektu a další ověřování navrhovaných řešení v praxi.
Co si z workshopů odnášíme?
Nejcennějším výsledkem nebyly jednotlivé návrhy řešení, ale potvrzení, že lidé z různých profesí a regionů popisují velmi podobné zkušenosti. Koordinace péče se ukazuje jako téma, které rezonuje napříč celým systémem, od sociálních pracovníků obcí přes zdravotníky až po management organizací.
Koordinace péče není otázkou jediné služby ani jednoho resortu. Vyžaduje spolupráci, jasně vymezené role a podmínky, které umožní, aby dobrá praxe nezůstávala závislá pouze na nasazení jednotlivců, ale mohla se stát běžnou součástí systému.
Právě hledání způsobů, jak zkušenosti z každodenní praxe využívat při formulování návrhů změn na systémové úrovni, a efektivně tak tyto dvě roviny propojovat, je cílem projektu Udržitelný systém spolupráce pro podporu a péči o seniory a jejich blízké v domácím prostředí. Projekt neposkytuje přímou koordinaci podpory jednotlivým klientům, ale zkoumá mechanismy, které mohou přispět k jejímu lepšímu fungování.
Senioři a jejich blízcí by neměli být odkázáni na to, zda ve správnou chvíli narazí na správného člověka. Kvalita péče a míra koordinace nemohou záviset jen na osobním nasazení jednotlivců ani na dostupnosti projektového financování. Cílem je systém, který funguje spolehlivě, spravedlivě a dlouhodobě pro každého, kdo péči a podporu potřebuje.
