Dalším z našich spolupracujících odborníků, kterého bychom rádi představili je doc. PhDr. Adéla Mojžíšová, Ph.D. Od roku 2000 působí na Zdravotně sociální fakultě Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích jako akademický pracovník.
Paní Mojžíšová, děkujeme Vám za čas, který věnujete Centru pro důstojné stárnutí a tématu case managementu v České republice. Můžete se na začátek čtenářům představit?
Dobrý den, jmenuji se Adéla Mojžíšová a pracuji na zdravotně sociální fakultě Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích od roku 2000. Působím v současné době na ústavu sociálních a speciálněpedagogických věd jako docent a zabývám se problematikou teorií a metod sociální práce, s rodinou, supervizí, zdravotně sociální péčí a také case managementem v jehož aktivitách také spolupracuji i s vaší organizací.
Pohybujete se dlouhodobě na akademické půdě mezi vzdělavateli sociální práce. Jakým způsobem je v současné době v systému vzdělávání téma case managementu podchyceno?
V současné době k vlastnímu case managementu jsou takové bych řekla základy. Se samotným pojmem a vlastně významem slova a ukotvením jsou studenti seznámeni v rámci teorie metod sociální práce v průběhu bakalářského studia. My máme dva studijní programy v současné době - jednak sociální práci a jednak zdravotně sociální péči, ale významně se case managementu věnují studenti navazujícího magisterského studia, kde máme program management sociální práce v organizacích a tam se tomu tedy věnují jako samostatnému kurzu. Měli jsme ho vlastně i v předešlém programu v rehabilitační psychosociální péče o děti, dospělé a seniory. Problematiku cae managementu považujeme za důležitou součást sociální práce.
Důležité je, aby se studenti seznámili jak se syntetickým ukotvením, tak ale i s praktickou částí. Uvažovali jsme vlastně tím směrem, že tedy více a více rodin se rozhodlo a rozhoduje pečovat o své rodinné příslušníky v domácím prostředí (jsou takzvaně neformálními pečujícími), ale to ještě neznamená, že nepotřebují podporu systému (a toho systému jsou sociální pracovníci součástí). Proto si myslíme, že case management je výborný nástroj jak podpořit neformální pečující, ať už pečují o děti, dospělé nebo seniory s různými typy zdravotního znevýhodnění. Věříme, že case management je jedna z cest.
Asi bych nechtěla, aby to vyznělo, že je ta cesta samospásná, že je to nejlepší možné řešení, ale myslím si, že je vždycky důležité navazovat na individuální potřeby toho klienta, té rodiny, v jakých podmínkách žije, v jakém prostředí a komunitě se pohybuje a to si myslím, že je důležité při zvažování metod práce s takovou rodinou.
Na jakou úroveň v rámci systému vzdělávání podle Vás téma case managementu patří?
Jsem velkým zastáncem propojení systému zdravotního a sociálního. Myslím si, že je to jedna z cest, jak zkvalitnit práci s klientem a vůbec vlastně sladit tu podporu směrem ke klientům, kteří to potřebují. Tam se krásně vejde metoda case managementu, protože právě case manager by mimo jiné měl mít velký přehled a měl by být velice orientovaný v tom prostředí, ve kterém se pohybuje. Měl by vědět nejen o těch sociálních, ale také o zdravotních službách a o organizacích, ať už neziskových nebo církevních.
Klade to velké nároky na case managery v současných podmínkách, v jakých v ČR pracují, a proto si myslím, že jednou se z cest je nastavení větší propojenosti těch dvou systémů. Je to běh na dlouhou trať. Já si myslím, že v České republice se o to snaží někteří odborníci už mnoho let, ale uvidíme. Pevně věřím, že se to podaří a že zjistíme, že je to to nejlepší kam by koncepce sociální politiky, výkonu sociální práce měly směřovat.
Trošku se vrátím k tomu vzdělávání - jak jsem říkala, u nás je to tedy na úrovni navazujícího magisterského studia a myslím si, že to je adekvátní. Z hlediska náročnosti práce case managera to vyžaduje určitě nějaké další předpoklady a to i z hlediska zkušeností. Co je asi jeden z dalších směrů ve vzdělávání v case managementu pro ty, kteří už nestudují, pro organizace, které mají sociální pracovníky, chtějí poskytovat case management (a ti pracovníci už mají požadované vzdělání pro sociální práci), tak je určitě cesta celoživotního vzdělávání. Výhodou pro ně určitě bude více praktických zkužeností s klienty, s jejich rodinami, už zažité některé věci z těch systému ve kterých se pohybují ve své praxi. Takové vzdělávání by mělo být nastaveno na jejich individuální potřeby, mělo by být založeno jak na teoretické části, tak zaměřeno na příklady dobré praxe, na zpracování kazuistik a tak dále.
Byla bych také ráda, pokud by se do takových kurzů zapojovali i zdravotníci, zdravotní sestry, které se třeba aktivně podílejí na komunitní sociální práci (chodí do terénu a pracují třeba v agenturách domácí péče). Takovou představu o vzdělávání bych alespoň já měla. Samozřejmě nedílnou součástí vzdělávání by měla být supervize pracovníků, ale to předpokládám a myslím si, že je v sociální práci dneska už standard a ve zdravotní péči si myslím, že by to ještě chtělo trošku vylepšit (především v té oblasti agentur domácí péče).
Velmi profesionálně pro Centrum pro důstojné stárnutí moderujete ohniskové skupiny odborníků z oblasti case managementu. Jaké téma Vám z dosud probíraných zůstává v paměti a proč?
Asi síťování, to je takový pojem, který se hodně používá, o kterém jsme toho asi každý, kdo se v té oblasti pohybujeme hodně načetli a je to takové slovo, které se používá opravdu u všech cílových skupin v sociální práci velice často. Zároveň mám pořád takovou zpětnou vazbu i zkušenost, že sice víme, jak ideálně by mělo být realizováno a připraveno, jak by se mělo zapojit do systému, ta metoda networkingu, ale zpětně od klientů ta zpětná vazba tak pozitivní není. Oni často tápou v systémech, zasíťování nepociťují a vlastně neví, jakou mají možnost obrátit se na adekvátní sociální službu. Ne úplně ideálně se orientují v systému, ať už zdravotnim nebo sociálním a to si myslím, že je otázka právě i toho zasíťování. Měli bychom zasíťovat ne jenom ty lidi v komunitě, kteří to potřebují v tu chvíli nebo ty rodinné příslušníky, kteří pečují v tu danou chvíli, ale myslím si, že náplní vůbec toho síťování nebo té práce profesionálů by mělo vlastně i směrovat do veřejnosti. V té komunitě, v tom městě, v té obci by měli vědět, co všechno mají k dispozici dříve, než to budou třeba pro sebe nebo pro svoji rodinu potřebovat.
To si myslím, že je téma které mě zaujalo, ty různé pohledy profesionálů na síťování, na to propojení právě zdravotních a sociálních služeb a vlastně jak ty sítě udržet kvalitní, jak je zároveň nějak dopracovávat a samozřejmě i z toho časového hlediska, aby se sítě také aktualizovaly podle potřeb těch daných komunit. To je někdy velký problém, že ty systémy trošku pokulhávají za požadavky těch lidí, kteří v tu chvíli podporu potřebují.
No a velké téma bylo samozřejmě osoba case managera - kdo by to měl být, co by všechno měl mít za vzdělání a vůbec, jaké by mělo být jeho postavení v rámci systému. Dneska ho máme v nějaké podobě v národní soustavě povolání, ne úplně ideálně z hlediska backgroundu. Podle mého názoru by case manager měl mít magisterské vzdělání, to už jsem říkala, a tomu by měla ale také odpovídat odměna.
Co se mi hrozně líbilo, že se teď rozbíhá je vlastně to, že jsme slyšeli v rámci ohniskových skupin, že case manageři, že jsou nově na obcích, nově se objevují na krajských úřadech a že je vyvíjena velká aktivita směrem k tomu, aby ty pozice prostě vznikaly. To si myslím, že je hlavní, aby na těch jednotlivých liniích prostě byli case manageři zastoupeni. Ale samozřejmě, já jsem sociální pracovník, takže pro mne je důležité, aby především byli přítomni pro ty klienty, aby ta pomoc došla opravdu až k těm lidem na obce a potom do dalších organizací. To si myslím, že je důležité, je to o komunikaci, o sdílení zkušeností a opravdu o nastavení těch systémů. Tam si myslím, že je největší nesnáz v tom nesouladu mezi systémem zdravotním a sociálním.
Usilujeme o zvýšení dostupnosti profesionálních case managerů v systému služeb občanům řešících složité životní situace. Máte pro nás nějaké doporučení?
Já si myslím, že je to o té informovanosti. To je zase takové slovo, já vím, že každý řekne, že to hrozně často slyší - ale asi hledat nové cesty informovanosti směrem ke klientům. Myslím si, že je to velice individuální lokalitou, obec od obce, jak tam vlastně jsou ti lidé zvyklí komunikovat třeba s obecním úřadem (ať už třeba někteří více osobně, někteří více elektronicky). A myslím si, že důležité je dostat to povědomí mezi občany, že case management existuje a že mají tu možnost takové služby využít.
Prostě celková osvěta a informovanost, ale taková, která pro ně bude zajímavá, která bude jiná, protože některé informace se sice neustále šíří, ale nejsou v té nejlepší podobě podávány a lidé se v tom špatně orientují nebo se neorientují vůbec a ztratí se v tom. Takže určitě osvěta, ale bych řekla více kanály ať už směřovaná jednak k té cílové skupině, ale také vlastně i k těm rodinám.
A co je pro mne tedy nejdůležitější, aby ta osvěta směřovala široce, tedy nejen těm, kteří to akutně potřebují, ale i k těm, kteří to třeba budou potřebovat za půl roku, za rok, za dva, za tři. Aby se vlastně ten pojem a práce toho case managera dostala mezi lidi, kteří prostě chtějí pečovat o své rodinné příslušníky třeba v domácím prostředí a budou rádi za tu podporu, za tu metodu a že ten case manager s nimi bude kontinuálně pracovat a nacházet společně řešení, jak jim pomoct a podpořit ve složité životní situaci.
Myslím si, že to je jediná cesta - jak ti klienti za námi budou chodit a budu chtít case managera, tak si myslím, že daleko větší množství organizací se nad tím zamyslí a pokud ho dneska nemají, tak se rozhodnou ho v rámci svých služeb poskytovat nebo zaměstnat a uvidí, že ta potřebnost je. To si myslím, že je důležité, ten tlak lidí o tom, co oni potřebujou, tam bychom měli začít.
Já si myslím, že v rámci všech služeb bychom neměli opomíjet také zpětnou vazbu - od uživatelů a klientů. V rámci komunitního plánování (nebo strategického plánu pro danou organizaci) by bylo dobré zapojit i rodiny, které v současné době třeba už nepečují o žádného příslušníka, ale pečovali v minulosti. Myslím si, že je důležité udržovat kontakt a vědět o těch lidech, kteří tu zkušenost mají a můžou nám dát perfektní zpětnou vazbu, co jim v tu danou chvíli chybělo a co by bývali přivítali, když pečovali.
Děkujeme za rozhovor.
