Sdílíme článek z informačního magazínu Moje stáří
Název dlouhodobá péče nezní nikterak lákavě, zejména proto, že se v České republice velmi často zaměňuje za péči léčeben pro dlouhodobě nemocné. K této záměně a neporozumění dochází často i v odborných diskusích, a tak není možné mít za zlé laikům, že si pod pojmem dlouhodobá péče představují právě léčebny a možná i ústavy všeobecně. Navíc tahle souvislost není nikterak šťastná, protože léčebny dlouhodobě nemocných si za pět desetiletí své existence vysloužily dosti problematickou pověst. Mnohdy nezaslouženě, protože ty dobře vedené mnoha lidem pomohly vrátit se zpět do života. Co bychom si tedy pod pojmem dlouhodobá péče měli správně představit?
Co bychom si pod pojmem dlouhodobá péče měli správně představit?
Podle ustálené definice, na které se v průběhu posledních dvou desetiletí domluvily jak Světová zdravotnická organizace, tak Evropská komise i OECD, se jedná o služby, které po delší dobu či trvale potřebují lidé s omezenou soběstačností. Jde tedy nejen o zdravotní služby, ale také o komplex služeb, které u nás nazýváme službami sociálními, i o další služby, například zajištění dopravy, nákupy, vybavení potřebnými pomůckami a technologiemi, úpravy prostředí a podobně. Přestože výše uvedená definice dlouhodobé péče je docela prostá, vlastní zajištění dlouhodobé péče je velmi složitým problémem nejen na úrovni jednotlivce a jeho rodiny, ale i v rámci celého systému služeb.
K omezení soběstačnosti dochází v důsledku nemoci, postižení či úrazu. Dlouhodobé zhoršení soběstačnosti je tedy zpravidla důsledkem závažného poškození zdraví, které může vzniknout náhle (cévní mozkové příhody, polytraumata a závažná poranění zejména spojená s poraněním centrálního nervového systému atd.), ale může se také vyvíjet postupně v důsledku degenerativních, zejména neurodegenerativních procesů, mnohé z těchto stavů jsou výrazně častější ve vyšším věku (demence, artrozy, frailty-křehkost), ale nejsou nikdy jen jeho důsledkem.
Zajištění dlouhodobé péče je považováno za jedno z práv občanů Evropské unie
V roce 2019 potřebovalo dlouhodobou péči jen v zemích Evropské unie asi 30 milionů lidí a lze očekávat, že se tento počet zvýší do poloviny století na 38 milionů. Dlouhodobá péče tedy představuje významnou výzvu pro Evropskou unii i její jednotlivé členské země včetně České republiky.
Jedná se o natolik závažný problém, že je mu věnována velmi obsáhlá zpráva, kterou vypracovala odborná skupina včetně zástupců jednotlivých členských zemí v rámci spolupráce Výboru pro sociální ochranu a Evropské komise. Zajištění dlouhodobé péče je považováno za jedno z práv občanů Evropské unie, což je uvedeno jako jeden z principů Evropského pilíře sociálních práv, který uvádí, že každý má právo na dostupné (affordable) a kvalitní služby dlouhodobé péče, které by měly být zajištěny zejména prostřednictvím služeb poskytovaných v domácím prostředí a komunitních služeb.
Dlouhodobou péči tedy nepochybně potřebujeme. Obecně a „politicky“ řečeno. Jak si její potřebu ale představíme v praxi? A hlavně: jak si představíme, že by tato potřeba měla být řešena. A to i u nás. Přečtěte si v následujícím článku několik příkladů lidí, kteří potřebují dlouhodobou péči. Jsou to modelové typické kasuistiky. S podobnými případy se setkáváme v praxi i v životě, v našem okolí. A zpravidla to nejsou příliš šťastné příběhy.
doc. MUDr. Iva Holmerová, Ph.D.
Gerontologické centrum, Praha 8 – Kobylisy, Fakulta humanitních studií UK, Praha
Článek vyšel v magazínu mojestáří.cz
www.mojelékárna.cz
